Ze života našich koní

Jarní prázdniny se nám blíží, a s nimi další týden s koňmi ve Štítarech. A co si o tom myslí koně? Posuďte sami.

Zina: „ No jo, tak už tu máme zase únor. Ta zatracená zima už by pomalu mohla končit. Mám kožich jako medvěd, a už je to otravné,“

Dája: „ Kdepak, ta letos ještě potrvá. Jen si ten kožich ještě nech. Vždyť se podívejte, není to nádhera? Všude bílo, sluníčko svítí, nikde žádné bláto, žádné bláto a mě nebolí nohy!“

Artuš: „ No právě. Nikde žádné bláto. A kde se mám vyválet? Vždycky, když přijdou děti, vyválím se v tom největším blátě, aby si to ježdění zasloužily.“

Levis: „ Prosím tě, vždyť teď v zimě skoro žádné děti jezdit nechodí. A my máme volno.“

Dája: „ Já už mám volno pořád. A někdy je to otrava. Ale počkejte, nebudou mít teď děti nějaké prázdniny, když je ten únor?“

Tessi: „Cože, prázdniny? Jaké prázdniny? Co to je?“

Zina: „ To znamená, že děti nemusí chodit do školy a mají spoustu volného času. A možná, že některé přijedou k nám.

Rára:  „K  nám? To jako že na nás budou jezdit?! No to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. To teda 

né!“

 Artuš: „Proč ne? Představte si, že budeme lítat po lese a nebudeme se muset plácat tady v ohradě. A toho chleba, a jablíček a rohlíků co budou mít po kapsách… A jenom proto, že je chvilku svezem. To přece za to stojí, ne?“

Rára: Stojí, nestojí, já proti takovému omezování svobody protestuji. Já… já jim uteču!“

 Rára se demonstrativně rozběhla na druhý konec výběhu, ostatní se k ní přidali, a než doběhli k ohradě, zapomněli na protestování a začali si hrát na honěnou. Inu, přece se nebudou mrzoutit, když je tak hezky. Jen stará Dájina zůstala u balíku , v klidu přebírala seno, a říkala si: „ Jo, jo, a takový tu byl klid.“