Deníček koňské puberťačky
 

Na úvod se vám jdu představit. Jmenuji se La Incantevola  a narodila jsem se daleko v Německu. Když jsem byla ještě malá holka, tak mě prodali do Čech a začala jsem se připravovat na svoji dostihovou kariéru. Dokonce se mnou zkoušeli i dostihy, ale na to prý nemám talent. Jsem asi moc pomalá či co, řekla bych, že tomu moji lidé nerozuměli. Pak mě dali někam jinam, prý abych se zaučila na parkury, to mě bavilo, a moc, ale moje panička, která se tam o mně starala, mi nedávala k jídlu to, co bych potřebovala a strašně jsem zhubla. Pak se pro mě naštěstí vrátila ta původní, a když zjistila, jak jsem zhubla, tak si mě zase odvezla domů na dostihovku. Dva měsíce mi tam dávali jenom jíst a jíst a jíst, připadala jsme si jako husa krmená na porážku, a když jsem se trochu spravila, tak mě prodali sem do mého nového domova.  Přijelo pro nás auto s koňobusem, cestou jsme dokonce přibrali ještě jednu taky velkou holku (asi aby nám cesta lépe utíkala) a jeli jsme směrem k novému domovu. Na začátku to bylo moc fajn, Dájina se se mnou a mojí spolucestující (mimochodem, byla to Zina) chtěla hned kamarádit, ale ostatní na nás zrovna moc hodní nebyli. A po týdnu, když už to vypadalo všechno v pohodě, tak si na mě počíhala ta mrňavá tlustá zrzavá Beauty a nakopla mě z obou stran tak nešikovně, že se mi udělaly na žebrech velké boule. A tím začalo moje marodění . Jedna z nich mi ještě vůbec nezmizela a tak moje paničky tady hodně váhaly s tím, zda vůbec můžu začít chodit pod sedlo….no trvalo jim to…

No a protože jsem taková praštěná holka, tak jsem se rozhodla, že si začnu psát deníček… Ale nebojte, každý den sem psát nebudu, tak pilná opravdu nejsem

Aby se vám v mých zápiscích lépe orientovalo, rozhodla jsem se ty z loňska a z předtím  přehodit na jinou stránku, přeci jen už tady nějaký ten pátek sepisuju a sepisuju :-) a začalo toho být nějak hodně.

 

ROK 2013

ROK 2014

ROK 2015 

3.2.

Jsem vám ani nepopřála všechno nejlepší do nového roku co? Koukám, že se rok od roku zhoršuju...tak vám přeji dodatečně šťastné vskočení do nového roku a samé vydařené parkury, jak si přejeme my koně...Tady nic nového, napadl teda sníh, až jako moc sněhu ...a já jsem si někde zvrkla nohu...takže marodím. Doufám, že s tím nebudu marodit moc dlouho, už teď mě svrbí nohy, svaly a všechno z toho nicnedělání.

 

4.3.

Čaute, tak se vám zase ozývám. Dneska mám totiž narozeniny, už sedmé :-) Jsem už celkem velká holka, co? Letos jsem dostala spoustu mrkve a taky nějaká jablíčka a protože nejsem vůbec lakomá (musím se přeci pochválit ne?), tak jsem se i rozdělila s ostatními.

Na fotky z našeho koňského mejdanu se můžete podívat tady

22.4.

Já vím, že vám sem nic nepíšu, ale ono nějak není o čem. Představte si ale, že už tady v horách bydlím celé dva roky, hrozně to letí. Panička udělala nějaké památeční fotky z dnešního dne (vlastně skoro dnešního, protože dneska teda lilo jako z konve). Podívat se můžete tady.

25.5.

Taky se vám zdá letošek nějaký divný? Není to tak dlouho, co jsme všichni dohromady utekli z výběhu a vydali se na výlet - ovšem jenom já jsem přišla s totálně odřenýma nohama, že paničku málem kleplo, když to viděla, a že se prý diví, že jsem si je nezlámala...teď už teda nohy dobrý, akorát vypadám, jako že mám lepru, nohy samý strup a lysiny...no a minulý týden jsem se pro změnu šťouchla do oka tak, že jsem na něj několik dní moc neviděla. Ale nebojte, už je to v pohodě. V mezičase, kdy zrovinka nemám žádné zranění, dokonce i trénujeme, stejně tak i ten malý tlusťoch. Ale výjezdy na závody jsme zatím odložili.

19.6.

Začaly se množit hlasy, že už vám sem nic nepíšu, prostě, že na vás prdím...když ono je to letos u nás opravdu nějaký začarovaný a mě už asi opouští puberta nebo co. Zrovna tenhle týden měl vyrazit na oficiálky aspoň ten malý tlusťoch...no a co myslíte? Vrazil si něco do oka, takže momentálně skoro nic nevidí, dokonce tu za ním byl i doktor, kterého ještě neznám. A nechápe (teď mám na mysli opravdu toho prcka), že všichni dělají všechno pro to, aby se mu to oko uzdravilo a když mu ho chtějí paničky vykapat, tak bojuje jako lev, a nám všem ve výběhu tvrdí, že vítězí. Ale já vím, že ony ho vždycky přeperou a ty kapky mu tam nakapou....no ale když Artovi dělají radost ty jeho pohádky, co nám o tom vypráví, tak mu to jako všichni věříme. 

21.6.

Aby toho nebylo málo, tak nejen že mě pobolívají kopyta, ale ještě ke všemu na mě panička normálně kašle. Dneska jsem ji přistihla, jak si na skákání bere tu malou hubenou. No jak já k tomu přijdu? Snažila jsem se dokonce sežrat vrata do stáje, abych se dostala dovnitř a připomněla tak paničce, že nejsem vzduch, ale to se mi bohužel nepovedlo. Takže jsem ostrouhala a jsem na paničku vážně naštvaná...tohle se dělá?

28.6.

 

Vážení, tak dneska to teda byl adrenalin. Pořád si stěžujete, že se neozvu, ale o tohle zážitkové odpoledne se s vámi prostě musím podělit. Dneska odpoledne to opravdu stálo za to. Dorazili cizáci od Martiny a měli jsme se s nimi měřit. No když měřit, tak měřit, ale nechápu, proč panička tolik vyváděla a v obdélníku na mě vytáhla klacek, protože jsme prostě chtěla odstartovat do dostihu. Jedna z nás tomuhle sportu evidentně nerozumí. Pak si panička sedla na Raritu, asi abych žárlila a ta potvora mrňavá s ní rovnou utekla :-) tak dostala taky, asi aby jí to nebylo líto ...no ale ve finále se pak konečně i skákalo, nevím, proč se na to muselo čekat tak dlouho. Nepochybně jsem krásnější a úžasnější než Rarita, přesto mě ta malá hnědá v soutěži na styl porazila (a nejen ona, i ten malý tlusťoch Art a ještě jedna čtyřnohá od Martiny), evidentně vina padá na paničky hlavu, protože já jsem nic nezkazila, minimálně o tom nevím. Čestné kolo jsem ale zaváděla já, protože panička pak na mě jela osmdesátku...tu jsem teda vyhrála, nechci se tím až tak moc chlubit, ale jsem prostě nejlepší, nejkrásnější a nejrychlejší ....a konečně to vyšlo najevo. Více nejen mých fotografií naleznete zde

6.7.2015

Dneska mi paničky postavily metrový cvičební parkur. Napřed jsem tedy musela absolvovat klusové kavalety s překážkou hned za nimi, to mi nikdy nebaví, ale když to musí být ... a potom jsme teda skákaly ty metrovky a moooooooooc se mi to líbilo. Kombinace se mi teda nepovedla, tam jsem na první pokus nějak natáhla krok a pak jsem se tam nevešla a shodila oxer, co byl jako druhý skok, ale pak už mi to vyšlo a byla jsem moc moc pochválená.

  

12.8.2015

 

Tak jsme vyrazili na výlet. Napřed to panička hrozně tajila, asi jako překvapení, ale když nám začala krást z balíku seno a cpát ho do pytlů, tak mi to bylo rázem jasný. Jak jsem se později dozvěděla, tak měl původně vlastně jet hlavně Artuš a já jen jako přívažek, ale Mates má nějaké zdravotní problémy (haha, tak asi s hlavou myslím)a já jsem se tak stala hlavním (a jediným členem) posádky koňobusu. V druhé půlce za přepážkou se vezlo seno, čištění, kýbl s ovsem, koště, lopata, sláma...a tak všechno. Cesta teda byla dlouhá. Napřed mi panička zabalila nohy, to jsem si říkala, co ji to bere, protože nohy mi teda na cestu nikdy nebalila, no a pak jsem teda pochopila proč. Jeli jsme to tři a půl hodiny, děs běs, bolelo mě z toho úplně všechno.

Areál, kam jsme jeli, byl teda jedním slovem nádherný. Když jsem vystoupila, tak jsme se šli projít, asi abych si to všechno mohla pěkně prohlédnout. Krásné haly, spousta koní, opracoviště ...dál jsme teda napoprvé nešly. Pak jsem se ubytovala do boxu - pravda, radši bych trávila noc na louce a pozorovala hvězdy - no tak ne, panička zaplatila box, tak se nedalo nic dělat, bydlela jsem v boxu. Daly tam i seno, akorát do žlabu mi nějak zapomněly dát ten oves...tak proč jsme ho s sebou vezli..? Nějak jsem tomu nerozuměla.  Večer potom jsem šla na procházku ještě jednou, chtěly mi totiž ukázat takový most z pražců, přes který se šlo z oprácka na parkur. Nelíbil se mi, to nemůžu popřít, ale když za mnou šla Renata...tak jsem teda šla no. Pak jsem se šla osprchovat do mycáku, to bylo celkem příjemný, pak ještě prohlídnout obdélník ze zářivě bílého písku, no tak ten se mi taky moc nelíbil...a pak do boxu spinkat. Panička šla taky asi spinkat, aspoň o žádné zvláštní zábavě nemluvila.

Druhý den začal celkem slibně, dostala jsem k snídani super porci sena (na oves zase jako zapomněli, či co) a mohla jsem se ještě chvíli po snídani válet. Panička mě krapet pravda trochu zradila, šla si klidně beze mě prohlížet parkur. No řekněme, že si dovolila celkem dost. Pak mě pravda vyndali z boxu a panička dorazila v bílých hadrech, takže jsem pochopila, že se konečně bude něco dít. No a ona se děla drezura, to by se jeden picnul. No nebavilo mě to, nějak jsem ten strašný bílý písek přežila a ani jsem s paničkou neutekla. Ve finále jsem ani po drezuře nebyla poslední, tak jsem byla dobrá, no řekněte. A pořád jsem čekala na ten parkur, jestli to jako od paničky nebyla nějaká bouda...no nebyla, dočkala jsem se. Na opracovišti mě teda podrazila druhá panička, stavěla mi tam totiž určitě vyšší překážky, než potom byly na parkuru. No ale co se dá dělat, poroučet si nemůžu, jsem jenom kůň, že jo. No ale musím se pochválit, ten parkur jsem zajela bez chyby a dokonce v nejrychlejším čase, nějak nevím, proč se ti ostatní s tím tolik crcaj. Pak jsem se šla vykoupat, to bylo fakt labůžo a konečně jsem dostala ten oves, tak jsme ho s sebou nevezli jen tak. A měla jsem volno skoro až do večera, kdy jsme se všichni vydali na procházku a pak byla výborná véča - seno i oves, ňam.

No a další den ráno to teprve vypuklo. Panička byla nervozní  jako pes, asi z těch překážek, no ale tak mě je měla ukázat, já bych si je prohlídla a řekla jí, co si o tom myslím. Umím skákat i podle fotek :-) Pak mě zase otravovali s čištěním, bandážemi, sedlem...no moc se mi ven nechtělo, v noci jsem se nevyspala, protože sousedi vedle v boxu chrápali ...no přitom se opravdu nedalo spát.  A pak jsme vlastně šly hnedle na start, vyrážely jsme něco po půl desáté. Skákat se mi moc nechtělo a paničce jsme to předvedla hned na druhé překážce, byl to takový ošklivý skok přes kládu do kopce, doskok na silnici a ještě ke všemu se odskakovalo z dolíku....jsem tam prostě zastavila no. Tak mi panička vysvětlila, že se to skáče a všechno ostatní taky, blééé. Nejhorší byla překážka skoro na konci, tam se nenápadně skákalo přes kolmák z pražců a když jsem se podívala dolů, tak pode mnou byla obrovská díra, protože doskok byl hodně nízko pod odskokem. Panička měla štěstí, že jsme se neodvážila přikrýt si oči kopyty...no a ještě jsem prý běžela pomalu  - panička ale nahoře neříkala, že bych měla přidat, tak ať příště řekne, co vlastně chce. Po crossu byla zase koupačka, už jsem si na to zvykla, a oves. Potaď dobrý. Horší bylo, když mě chtěli naložit. Radši bych šla domů pěšky, jet tři a půl hodiny v tom kostitřasu se mi až tak nechtělo. Paničky jsou ale zrádkyně a tak si na mě pozvaly posily, se na to můžu vykašlat. Takže nakonec jsem teda nešla po kopytě a trpěla jsem v tom vleku no. Doma mě čekalo spousta gratulantů a všichni ode mě chtěli autogramy, tak jsme lítali po výběhu a já jim vysvětlovala, že neumím psát a autogramy nerozdávám. No a to je asi pro dnešek všechno. Fotečky zde.

29.8.

Tak dneska byl na programu další výlet. Akorát že já jsem byla po zážitcích z minula přesvědčená, ať si tentokrát holky jedou beze mě, třebas na kukačku nebo tak nějak. Jenže ony měly úplně jiný názor a trvaly na tom, že jedu taky. Dvakrát se mi povedlo se jim vytrhnout a utéct. Potom přivedly Dájinu, jako že se na ni asi budu koukat a jen tak nastoupím. No to mohly teda čekat. Nečekaly a naložily ji s tím, že bych mohla nastoupit za ní. Opravdu se mi nechtělo nikam jet. Tak holky pro změnu vymyslely, že se zacouvá koňobusem ke stáji, asi jako jestli nezměním názor. Můj názor byl takový, jako že uteču za ostatníma do výběhu, dokonce jsem si stoupala i na zadní, ale panička mě nepustila. Odvedla mě do stáje, jako že všechno dobrý a mezitím ten koňobus zacouval ke stáji. To byla teda pěkná zrada. Bojovala jsem o každý krok na rampě jako lev a jak jsem si stoupala na zadní, tak jsem se dvakrát praštila do hlavy o futra. Au au au. Zatím byla většina vítězných bodů mých, ale pak se skóre zlomilo. Ta odvážnější z paniček šla dovnitř do stáje i s dlouhým bičem a to jsem pochopila, že prostě nastoupím. Tím to ale neskončilo, vyložili Dájinu a rychle zavřeli rampu. Chtěla jsem se z toho koňobusu vykopat, ale to se mi bohužel nepodařilo, drží moc dobře pohromadě. A vyhrabat se mi taky nepodařilo. I když jsem se rozčilovala, jak jen to šlo, tak koňobus jel pořád dopředu a já jsme se musela soustředit na to, abych neupadla a nemohla jsem se dobývat ven. A u toho už zůstalo, vystupovala jsem potom až po celkem značné době na mně velice známém místě, v Rosnicích. V Rosnicích to byla docela zábava, teda kromě drezury, kde nesmím moc cválat. Parkur byl výborný, akorát že panička neumí jezdit a netrefila se na šestou překážku. Teda trefila se, ale tím stylem, jako že bych měla skákat stojan, ty já ale už přeci dávno neskáču. Tak jsem zastavila a hned jsem dostala 4 trestný...jak já k tomu přijdu, když skáču tak hezky, aby mi panička přidělávala tresťnáky? Nějak nechápu, jak jsem ten parkur mohla vyhrát, ale byla jsem zřejmě nejrychlejší (jak jinak, to obvykle přeci bývám). Pak byla pauza - výborná věc - jenom jejich tráva mi moc nechutnala. A taky jsem v tom parkuru ztratila podkovu, takže panička jí ještě musela najít a potom musela najít kováře (případně kovářku), aby mi ji zpátky přitloukla, protože s jednou podkovou se opravdu špatně běhá (a ještě hůř skáče). No a potom byl cross. Těšila jsem se hrozně moc moc moc a panička povídala, že to teda bylo opravdu vidět. První překážku jsem skočila stylem, že je dvakrát taková a ani další dvě nebyly lepší. Jsem prostě předimenzovaná no. ...no a čtvrtá překážka byly květináče. Ty opravdu nemám ráda -  ani v tréninku a panička to ví - a tak jsem zabrzdila až v nich. Přitom jsem si ale bohužel zřejmě uvolnila jednu kamaši (samozřejmě si toho nikdo nevšiml, naopak panička na mě vytáhla klacek) - no ona ji panička evidentně špatně zapnula - a ani další moje zastavení nikoho nepřesvědčilo, že by mi měl někdo opravit výstroj. Tak jsem holt teda skákala až ke kolmákům z bříz, který se mi taky moc nelíbily, paničce asi ale ano, takže moje třetí zastavení nějak neakceptovala a vůbec neváhala ten bič znovu použít....no nejsem já chudák? Kopyta by mi měla pozlatit za to, že jsem potom poctivě běžela a skákala všechno, co mi přišlo do cesty...v tom vedru....nebudu vás napínat, můj cross i přes tři odmítnutí byl v mé kategorii nejlepší a já jsem vyhrála nejenom cross, ale celou kompletní soutěž. Panička mi za přejití crossu slíbila oves (to tedy dodržela, to se musí nechat). Po crossu následovala sprcha, ta se mi moc líbila a potom už se jelo dom. Nastoupit do koňobusu se mi teda opět nechtělo, ale paničky si na pomoc pozvaly posilu s další lonží a tak jsem přestala dělat zagorku a holt jsem teda nastoupila no.  Cesta byla ve finále lepší, než jsem čekala a doma jsem opravdu dostala slibovanou ovesnou odměnu. No a to je asi všechno - akorát mám trochu odřený zadek z toho, jak jsem se chtěla vykopat ráno z koňobusu - a hlavu - to jak bylo teplo a byla jsem zpocená, tak mě prostě odřela ta moje uzdečka.

27.9.

Tak se nám ty závody nějak rozjely. V uplynulých dvou týdnech jsem byla dvakrát na cestách a nebylo to úplně nejhorší. Ve Staré Roli jsem dokonce šla osmdesátku bez shození a dostala jsem modrou mašli. Panička měla radost a já jsem měla taky velkou radost (a večer jsem dostala oves, ňam). Ale proto vám sem nepíšu, na moje závodění jste už beztak všichni zvyklí. Dneska jsme v tréninku s paničkou překročili metr, měla jsme na stojanech 105 a jediný účastník, kterému se to nelíbilo, byla panička na mých zádech. Prý si vzala špatné rajtky a ty jí klouzaly (kecy) ....no málem letěla, co si budeme povídat... Doufám, že se příště oblíkne pořádně a nebude mi můj výkon kazit.

9.10.

A máme tady konec sezóny :-( chtěli jsme ji vlastně zakončit až zítra na závodech v Děpoltovicích, měla jsem startovat dokonce v Z, ale podařilo se mi dneska si zvrtnout nohu a je to. Pravou přední mám oteklou a nedá se na to moc šlápnout...takže další opravdové závody budou až na jaře, co se dá dělat. Hlavně, aby moje noha byla brzy v pořádku a mohla jsem znovu běhat a skákat.

30.10.

Naštěstí moje zranění nebylo nijak vážné. Neměla bych vám to říkat, ale ono se mi prostě do těch Děpoltek moc nechtělo, vlastně mi ani moc nevadilo, že jsem se z nich ulila. Dneska si na mě panička ale vymyslela jinou věc. Přijela nějaká nová paní, vůbec ji neznám, prý trenérka, dávala mě a paničce soukromou hodinu. Prý nějaký horsemaship. Měla jsem z toho úplně zavařenou hlavu, panička na tom nebyla o nic líp, a vůbec nám to teda nešlo. A nevím, jestli si o tom mám myslet, že se mi to líbilo...nebo nelíbilo.

31.10.

Dneska to bylo super. Jel se totiž Krásný Hubert a u toho jsem prostě nemohla chybět. Hrozně se mi to líbilo, lítali jsme s cizákama a s jejich pánečkama po loukách a po lesích, skákali....akorát jsem teda nepochopila, proč mě panička tak držela, abych nemohla být lepší než třetí. Mluvila něco o lišce a masterovi, a že ti se nesmí předjet nebo co, by mě zajímalo, co je na tom pravdy. Protože kdyby bylo na mě, tak já bych byla prostě první. Odpoledne se potom jely parkury, to už tak zábavný nebylo, ale zase byla mimořádně velká večeře a mohli jsme s ostatníma nad těmi kyblíky pokecat. Každopádně mě docela mrzí, že se takováhle akcička koná jenom jednou za rok, fakt jsem se vylítala do sytosti a nikdo mě za moje lumpárny nepeskoval.

16.11.

Dneska byla asi opravdu poslední skokovka. Moc mi to šlo, vůbec jsem nezlobila a snad poprvé jsem trénink skončila skoro suchá. A panička mi to zcela výjimečně taky nekazila :-) Takže asi dobrý.